Tušila jsem, že to co tu napíšu, nebude moc poulární..
Tlustými lidmi neopovrhuju, sama mám několik velmi dobrých silných kamarádek, ale já bych v jejich kůži být nechtěla, ani za nic.
V těhotenství samozřejmě kila šla nahoru (u obou kolem 75kg),ale pak jsem to zase shodila. Mám snad neúměrné zvětšování zadku a stehen zdůvodňovat miminkem v břiše??
Ano, jistě, tělo si dělá tukové zásoby, ale zase tady platí, přiměřeně.
Chuť k jídlu mi skutečně nechybí, myslím, že bych dokázala velice rychle a snadno přibrat, a to hodně.
Ale prostě bych nevydržela sama se sebou.

Trochu cvičím, ale nijak extra, spíše se celý život hýbu.Přirozeně, chodím, vyhledávám např.schody apod.
Ale já toto všechno dělám automaticky, mám to tak v hlavě na stavené, jak už jsem psala.

A nemoci?Podle mě se tím ohání strašně moc lidí.Neříkám, že zrovna kdo tady psal, si vymýšlí,ale soudě podle svého okolí, je to velká alibismus.
Když vím, že po antidepresivech naberu(brala jsem je cca rok po dvacítce), holt musím ubrat v jídle nebo přidat na pohybu.Ne si říct, tak zkrátka budu tlustá, vždyť za to přece nemůžu, ale to ty prášky.

Věk na sobě taky hodně pociťuju, už je to pěkných pár let, co mám za sebou třicítku..ale zase, jak jsem psala výše, holt se tomu musím přizpůsobit.

Nečekám, že se tu dočkám pochopení, ale jen jsem vám chtěla třeba ukázat, jak to někdo může mít v hlavě nastavené