Velmi dobře to znám. Můj brácha začal pít, když mu bylo 19. Nejdřív tak, jak to bývá na diskotékách atd. Jenže to nějak nezvládl a začal do toho padat. Maminka v té době onemocněla rakovinou, já maturovala a připravovala se na na VŠ. Šílený období, na které nerada vzpomínám - v noci si všude svítit, protože nebylo jisté, kde bude rozbité sklo nebo nazvraceno. Krádeže peněz. Kuchyň plná krve. Samozřejmě propuštění z práce. Noční scény, věčné buzení. Hospitalizace v nemocnici i na záchytkách. Andělské i ďábelské domlouvání, sankce, facky. Hospitalizace v detoxech, léčebnách. Recidivy. Nakonec ho naši vyhodili z baráku, odhlásili mu trvalé bydliště, protože ztratil občanku a přestal chodit na pracák - narůstal dluh na ZP, takže ještě strach z exekuce.
Stal se z něj bezdomovec. Trvalo to asi 5 let. Jednou v zimě se vzbudil a "kamarád", který spal vedle, nežil, umrzl. To bráchu sebralo a začal se léčit. Je to zatím teprve dva roky, zatím se drží. Nepije, má práci a pomalilinku začínáme budovat nové vztahy.

Jak tu bylo mockrát napsáno, pokud tvá žena sama nebude chtít, nikdo jí nepomůže. Žádná zázračná léčba. Osobně si myslím, že probrat jí může jen velký šok. Kterým by třeba mohl být opravdu rozvod a to, že přijde o děti (stejně jako v případě mého bráchy konfrontace se smrtí). A bohužel ani to není jisté. Myslím, že jsi udělal vše, co bylo v tvých silách, každý druhý by od takového problému dávno utekl.
Přeju ti hrozně moc sil - máš můj obdiv