Mám to podobně. Kdo ví, možná máme i podobná problémová místa. Neříkám si, že to tak nemyslel, spíš to tak myslel, říkám si, že prostě vycházel ze své doby a společenského okolí a jeho uvažování tím samozřejmě bylo omezeno tu víc, tu míň. Myslím ale, že se snažil celkově uvažovat podstatně otevřeněji než jak asi tehdy uvažovala běžná většinová společnost, a tak možná to, co je obtížné skousnout pro nás dnes, bylo tehdy vykročením do budoucnosti. Pak je lepší než hledat pro to odůvodnění a ospravedlnění, vnímat to jako pobídku ke snaze překračovat zažité hranice tam, kde smysl Ježíšova učení, jehož hlavní podstatou je pro mne láska k bližním, říká něco víc. Protože kolik asi omezení platí pro nás? Nemusíme se chlubit otevřeností, kterou pomohli vybudovat ti před námi, ale spíš zamýšlet nad tím, kam nepronikla.
Daphne du Maurier má vynikající povídku o farnosti v centru města, kam chodí místní honorace, jejíž farář odjíždí na dovolenou a jeho záskokem je kněz z předměstí, který do mechanického odříkávání mše vnese znepokojující kázání o chudobě atd. (pointou je, jak si domácí farníci oddechnou, když se vše vrátí do starých kolejí). Napadlo mne to tak nějak v souvislosti celé téhle diskuse, tak trochu co je duch, a co litera Písma. Nevzpomínám si, jak se povídka jmenuje, mohu zkusit zjistit.