Tak přesně takhle nějak to cítím taky. Mám náročného synka, má 4 a půl. Časem už zjišťuju, jak těm situacím předcházet, ale občas prostě pro zachování psych. zdraví nás obou musím nenápadně ustoupit, protože by to byl boj na dlouhé lokty. Jindy to zas zabere skvěle, prostě situace jsou různé a nikdy nefunguje jen jeden dva výchovné modely. Jinak je taky hodně chytrý, vše si chce logicky odůvodnit, zajímá ho vesmír a podobné pro mě vzdálené věci, ale jak se zabejčí, kolikrát si říkám, jestli je mi to zapotřebí (vyjednávání, muž s ním takovou trpělivost nemá). Taky strašně rychle střídá nálady, jednou jsem hodná a vzápětí zlá a škaredá (nechci něco dovolit) a dovede to střídat jak aprílové počasí. Je to hodně náročné a ano, kdo to nezažil, nepochopí. Na návštěvě či ve školce je spořádané, vpodstatě klidné dítě, takže se pak na mě kamarádka dívá divně, když jí líčím trable s výchovou.