Já vidím největší potíže v tom, že některé děti nechtějí pochopit, že ve třídě nejsou samy. Tedy že nemůžou mluvit pořád. Že se nemají urážet nebo rozčilovat, když paní učitelka vyvolá někoho jiného, že se nemají snažit vykřiknout. Anebo to chápou, ale nedovedou nebo nechtějí se omezovat a tak vykládají a vykládají, mezi sebou či spontánně jeden přes druhého reagují na učitelku.
A druhý problém je nepřijetí faktu, že škola s nimi bude dalších nejméně 10 let a s ní souvisí určité povinnosti. Je spousta vztekajících se dětí, které předvádí zejména doma scény nad úkoly a přípravou do školy, ve škole předvádí trucování a stále mají pocit, že nic nemusí, že když se seknou, tak se nic neděje a můžou si dělat, co chtějí. Na tohle namítnete, že od toho je motivace, musíme je na něco chytnout, zaujmout, přece jsou malí a dají se utáhnout na vařené nudli. Ano, mnozí dají a reagují očekávaným způsobem. Ale mnozí nedají.
Mají ve svých sedmi letech strašně moc odžito a zažito, činnosti ve škole se opakují a už nejsou atraktivní, většinu her, činností atd. zažili už ve školce. Doma jsou zavalení technikou, věcmi, ale nemají k dispozici sourozence nebo jiné blízké děti, aby mohli přirozeně fungovat ve spolupráci s vrstevníkem.(Je hodně poznat, které dítě má doma sourozence blízkého věkem, které má výrazně staršího sourozence, které má jen rodiče, který ho posadí k PC, které má rodiče, kteří ho vtahují do dospělého světa víc, než si uvědomují nebo se mu věnují intenzivně každou minutu...)
V první třídě je potřeba, aby se kromě psaní, čtení a počítání do 20 naučili hlavně udržet pozornost a dokončit bez neustálého odbíhání práci, dokázat v klidu počkat na ostatní, respektovat a dodržovat nastavená pravidla, udržet si přehled a pořádek ve svých věcech, dokázat potlačit na určitou dobu nutkání poskakovat, pobíhat, ječet a vydržet potichu třeba poslouchat čtení nebo jinou tichou činnost.