Šešule, počítáš mě k nim?

Já tedy pomoc odborníka nevyhledala, tudíž mi nikdo žádnou diagnózu (jako je trauma nebo poporodní deprese nebo cokoliv takového) nedal a netroufám si tento výraz použít. Něco se mnou ale bylo špatně a řešila jsem to řadu měsíců, možná rok, a víceméně vyřešila až druhým těhotenstvím a porodem (doma). Řešila jsem, že mi porod zkazili, ukradli, ponížili mě, odtrhli od dítěte v době, když bylo od přírody nejvíc nastavené na to, být se mnou, a tím i hodně podkopali mou mateřskou sebedůvěru (resp. řešila jsem, že jsem jim toto všechno dovolila a nebyla schopná sebe a své dítě ubránit). Fyzicky jsem na tom byla po porodu docela dlouho dost špatně, psychicky ale mnohem hůř.

Ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Pomohlo mi to pochopit spoustu věcí, které se v mém životě děly a dějí, najít souvislosti, leccos zpracovat a snad i odpustit.