"Trauma" z porodu jsem nepřekonala a asi hned tak nepřekonám. Jednu dobu jsem se cítila fakt blbě, furt jsem na to musela myslet. Teď už je to lepší - je to spíš strašná touha někdy si to zažít fakt hezky. Donosit si dítě, porodit si ho "sama", asi bych klidně rodila doma s porodní asistentkou, i když je mi jasné, že mi to nikdy nikdo nedovolí. Hlavně mít miminko pořád u sebe.
Mám teda taky trauma z kojení, i když jsem aspoň částečně kojila celkem 13 měsíců, tak mě mrzí, že to nebylo takové to lehké kojení, které si matka užívá - dělala jsem to kvůli malýmu, ale mě to teda bylo často dost nepříjemný. Je to určitě daný (i) tím blbým startem, i když jasně, jsem šťastná, že jsme kojit zvládli, i když poprvé jsem mohla asi 4 týdny po porodu.

Moc bych si přála, aby i těhotenství i porod i kojení jsem někdy prožila krásné a pohodové. Zatím ale trauma způsobuje to, že o dalším těhotenství ani neuvažuju. Doufám, že to jednou překonám. Ale v životě mě to neomezuje, takže o psychologovi neuvažuju.