Byla jsem na tom trochu podobně jako ty, protože jsem děti nějak neplánovala a tématu na ně se vyhýbala. Měla jsem z porodu a vše kolem hrozný strach a tak nějak se mi to celé "ošklivilo" - krev a to všechno okolo... Bylo to určitě způsobené tím, jak jsou někdy porody ztvárněné v televizi, protože později jsem nemohla zůstat v místnosti, kde byl v televizi záběr na porod (filmový), a odcházela jsem nenápadně pryč. Dneska už naštěstí vím, že se to co je v televizi nedá srovnat s vlastním porodem, protože když jsi hlavní aktér, tak to vnímáš jinak, než když se na to jen díváš.

První dítko jsem měla v 33.

Krátce předtím se mi zbláznili hormony, že dítě chci a že to budu muset nějak zvládnout, že třeba bude císař atd. Sice jsem první půlku vyšilovala, jak že to bude probíhat a co mi všechno ti "hrusní" doktoři v té porodnici udělají... Pomohlo mi, že mi kamarádky poradily jet do vzdálenější porodnice, kde jsem si to mohla předem přehlídnout, seznámit se s jejich postupy a pojala jsem k nim bezmeznou důvěru. Věděla jsem, že berou bez problémů zřetel na porodní plán a že nestříhají rutinně - našla jsem si statistiky počtu případů a vůbec jsem si toho hodně nastudovala - jaká je nejlepší poloha pro porod, co chtít a nechtít, co si napsat do porodního plánu atd.. Tohle mi fakt pomohlo úplně nejvíc, hodně mě to uklidnilo. Začala jsem tam před porodem jezdit i na kontroly, takže jsem znala doktory a prostředí. Když mi začal porod, tak jsem dlouho nevěděla že rodím - řekli mi že budu hospitalizovaná jen pro začátek, že se uvidí, byla jsem vcelku zdaleka. Takže se ni moc dlouho nedělo a přitom jsem rodila Samotný porod byl pak za hodinku odbytý a byl to fičák, nechtěla jsem nakonec vůbec věřit, že je to už všechno a že jak řekla sestra "jdeme rodit". Endorfíny se mnou potom pěkně mlátily - nemohla jsem usnout, jak jsem byla "nadopovaná".
Takže trauma z porodu - z obav z porodu, jsem překonala až pohodovým a krásným porodem. A pak jsem si to ještě zopákla. Měla jsem čistě přirozené porody bez jakýchkoliv procedur a zásahů.