moje "trauma" vzniklo až někdy okolo 3. měsíce věku dítěte. pord i šestinedělí supr, furt se spalo, přečetla jsem hromady knih. První půlrok po šestinedělí jsem byla vykojená vysátá a nevyspalá a myslela jsem že chcípnu, že na to fyzicky nemám. byla jsem vydeptaná z neustálýho dětskýho pláče. začla jsem uvažovat o tom, že jsem si asi dítě pořizovat neměla a že druhý bych už nezvládla. navíc mi vadil i ten "sociální" aspekt, že se nejbližší matky chtěly bavit jenom o miminech a nic jiného je nezajímalo, že se s dítětem nikam nesmí a když už s ním někam jdu, lidi maj blbý kecy, i když mi spí v šátku či kočáru a nepřekáží neruší...

trvalo mi 2 roky než jsem se rozhoupala do sourozence, prostě počítám s tím, že rok po porodu je darovaný dítěti a až tak nevadí, že já sama nezažiju nic...