Máme holčičku, necelé dva roky. Od miminka je prostě "jiná". Je na mě hodně fixovaná, má ráda své jistoty, známá prostředí, znamé tváře. Nesnáší nové lidi, nedejbože děti, necítí dobře ani v kolektivu a v místech, které zná. Snažím se, chodíme pravidelně mezi děti, ale je to marné. Ona nikdy nebyla hned s každým kámoš, nesnáší, když se na ni děti vrhnou a chtějí ji pohladit nebo nedejbože dát pusinku. Je jedináček. Dnes jsme šli na kafe ke kamarádce, kde jsme delší dobu nebyly. Má o trošku mladšího kluka. Celou dobu se ode mě nehla, když se malej přiblížil, okamžitě hysterický pláč, ale opravdu hysterický, který ji nutí až na zvracení. Až když si šel malý dáchnout do postýlky, začala se pohybovat po celém domě, šla si prohlídnout hračky a dokonce se pochovat k tetě, se kterou se mazlila a vyloženě si to u ní v náruči užívala. Já už jsem z toho zoufalá. Vůbec nevím po kom taková je a trošku mě děsí, jak u ní bude probíhat školka a škola. Aby nebyla "ta divná" Máte s tím někdo zkušenosti? Vyrostly z toho vaše děti?