Dcera se bála ostatních dětí opravdu hodně, i hysteráky občas proběhly. Na to, aby ji chtělo nějaké dítě dát pusu, došlo jen jednou, pak už si dávala velké bacha, aby zdrhla z jeho dosahu včas. Na hřišti šla na klouzačku apod. jen, když tam zrovna nikdo nebyl. Se sestřenicí, kterou vídáme tak jednou, dvakrát do roka, si byla schopná hrát tak zhruba za dvě hodiny (většinou ve chvíli, kdy jsme se zvedali k odchodu). (Ale ta sestřenice není žádný divoch, kdyby byla divočejší, tak by k nějakému "společnému" hraní nejspíš nedošlo). Ve 3,5 jsme šli k zápisu do školky, v září jsme šli s tím, že když to nepůjde, tak to nepůjde. Ale světe div se, holka to zvládla na výbornou. Zamilovala si paní učitelku a pak postupně si i zvykla na děti. V prvním měsíci se mě třeba paní uč. ptala, jestli nemá problém držet se se staršíma sestrama za ruku - že ve školce se s dětma nechce chytat za ruku, že to teda neva, že chodí s paní učitelkou... Teď už nemá ani tenhle problém.
Ale je fakt, že dcera není klasický introvert, tam, kde to zná a nebojí se, se chová sebejistě, někdy až moc...