nebudu ti psát, že z toho vyroste, nebo že řešíš blbiny, vcelku se dokážu vžít do téhle situace. já jakožto matka totálního extroverta zas v potu tváře stíhajíc své zcela pudu sebezáchovy zbavené dítě závidím dětičky držící se máminy sukně, které si nechají i vzít tu lopatičku a nešvihnou rovnou zloděje kyblíkem po hlavě...
jinak spíš než ujištění že to přejde dám radu - drž si hezky malou u sebe, neposílej ji do chumlu dětí, ať malá má pocit, že ji chceš mít u sebe, aby v tobě měla tu pevnou základnu, ke které bude mít pocit že se vrátí. ona ty vzdálenosti a dobu kdy se tě nebude držet bude postupně zvětšovat, evidentně je zvídavá, jen se prostě děsí a v tobě má oporu. buď ta zavrhovaná úzkostlivá matka, která nebude čekat na hřišti, až si dcerka přiběhne, když se jí něco nebude líbit, ale jdi v klidu za ní, skloň se k ní, vysvětluj jí klidně co se děje, proč ty děti tak divočí, lítají atd. i hodně může pomoct, že když někam přijdete, sednout si nejprve s malou stranou a hezky a klidně na ni mluvit, říkat jí kdo je kdo, co může dělat, kam si půjdete sednout pak, s kým budeš mluvit. ona to časem bude pobíat víc a víc a dá jí to jistotu