mám taky takovou dceru, jsou jí čerstvě 4. To, že je malá a většina lidí ti tu řekně, že z toho vyroste je jedna věc ale nenechávej to být. My jsme dospěli až k psycholožce, protože se to pořád zhoršovalo, zejména v době, kdy jsem otěhotněla a narodila se druhá dcera. U nás je závěr sociální fobie, s věkem se to "lepší" ale nevyroste z toho. Dospěláci ještě jdou, ale nejhorší jsou batolata - hysterie. Plně tě chápu, že je ti to líto, mě taky bylo a je, jeden čas jsem si připadala jako služka odsouzená svým dítětem k sociální izolaci, protože dcera ani nechtěla chodit ven abychom náhodou někoho nepotkali a já mu nedejbože neřekla ahoj nebo se s ním dala do řeči. Taky jsme od malička chodili do kolektivu, ale vždycky to bylo "k ničemu", hráli jsme si tam spolu jako bychom byli doma a postupně nás dcera svým chováním dohnala k tomu, že jsme raději nechodili nikam, nikým se nenechala pohlídat atp. a to byla chyba. Určitě choďte mezi děti, rozhodně jí nenuť až si s někým hraje, my jsme si třeba sedli do kouta a koukali jen co děti dělají, na tobě bude snést roli "těch divných" a víc jí chránit proti divočejším dětem a naučit jí chovat se v různých sociální rolích, s tím my máme největší problém, dcera neumí reagovat. Školku jsme o rok odložili, snad půjde teď v září, to jí bude 4,5. Je to náročné, pro mě teda moc, protože dcera k tomu trpí stále separační úzkostí takže když tě 4leté dítě doprovází i na záchod je to únavné. Čím je starší tím je to lepší, ale pořád je to jiné. Vím, že děti nemůžou být podle představ rodičů, ale kdo nezažil ten nepochopí jak je to vyčerpávající. Např. od prarodičů i přes pravidelný kontakt se nechala pohlídat až ve 2,5letech. Hodně pomáhá pořád o všem mluvit a připravovat na věci předem, pokud se to bude zdát, že to zabíhá kam nechceš poradila bych se s psychologem.