Právě mám za sebou jednu ze scén s tátou alkoholikem. Pije 22 let. Jsem ze 4 dětí, z toho dvě jsou těžce postižený. Vzpomínky na dětství? Strach, pláč, hádky, vysypaný sklo pomalu z každých dveří...a tak pořád dokola. Jako malá si pamatuju, že mamka chtěla mockrát odejít. Ale vždycky jsme ji my děti ubrečely, uprosily. Nechtěla nám brát tátu. Navíc je táta živitelem rodiny a péče o sourozence je náročná. Jen kvůli nám to vydržela až dodnes. Ale ničí ji to, vlastně už ji to zničilo. Taťka ji dokopal k tomu, aby taky začala pít. Na rozdíl od něj se ale snaží bojovat. My děti si následky neseme s sebou - přecitlivělost, pocuchaný nervy, antidepresiva. Je to zvláštní, ale já svýho tátu pořád miluju. Když se nenapije, je to ten nejhodnější člověk na světě. Léčebny nepomohly, dneska už o ně nestojí. Pořád doufám a věřím, že se v něm něco zlomí. Asi jsme tenkrát měli odejít, ale já jsem vděčná mamce za to, že nás nepřipravila o úplnou rodinu. Přeju všem, kdo bojují s alkoholem i těm, kdo už nevědí kam dál, hodně sil.