Všem děkuji za reakce, hodně věcí, které jste tu napsaly, vypadá dost jinak, když je vidím na obrazovce než když si nad tím přemýšlím sama. Já jsem celou anabázi s milenkou shrnula do jedné věty, ale on vždycky řekl, že to s ní ukončí, že za nás (hlavně tedy děti) cítí zodpovědnost, ale potřebuje čas. No a za čas zase řekl, že to prostě ukončit nejde. Občas jsem měla pocit, že se vyžívá v takovém malém psychickém teroru, protože ať jsem s ním mluvila o čemkoliv, vždycky na to odpověděl, že on by radši žil s tou druhou, a víc od něj prostě čekat nemůžeme. Proto to prodlužování agónie, několikrát jsem doufala, že teď už to opravdu myslí vážně - oznámil mi, že se rozešli, ale za čas zase byli spolu.
Teď už ale vím, že takhle dál nemůžeme žít. Tohle byla poslední kapka. Dnes se vrátil starší syn, řekla jsem mu, že budu hledat byt (pronájem) pro nás. Byl skleslý, ale nakonec mi řekl, že on to vlastně čekal už dlouho.
S penězi je to horší. Teď vycházíme tak akorát, neumím si představit, že budeme financovat ještě jednu domácnost. S mou prací je to tak, že kdybych ji neměla, asi bych se zbláznila, ale velkou část musím dát na asistentku, protože dcera není samostatná. Z nějakého důvodu má jen I. stupeň závislosti, i když ve skutečnosti potřebuje celodenní dohled. Ale to je jen na vysvětlenou, proč nejsem razantnější, proč lpím na tom patovém uspořádání víc než si zaslouží.
Líbí se mi přístup Libika, zkusím ho promyslet To by znamenalo, že si s manželem vytvoříme kalendář, kdy kdo bude u nás doma s dětmi, a ony by se vlastně nemusely nikam stěhovat. Možná to bude pro všechny nejlepší, alespoň pro začátek.