taky jsem původně rehabka.

A přesně uvažuju jako ty: s tím dmo např. Nebo mám postižené dítě díky odloučené placentě, zánětu blan, úrazu atd. Prostě člověk/zdravotnictví to nevychytá nikdy na 100%. Těch proměnných je tam nekonečně moc. Já osobně se v prvním těhu hrozně bála (protože jakoby vidím ty více patologické případy, vidím to, jaký je opravdu zázrak mít zdravé dítě-jakkoli to zní "klišoidně") a ted jsem prostě naprosto oddaná Osudu. Kostky jsou stejně vrženy, miminko je skoro hotové (jsem 27.týden), takže ho prostě přijmu takové, jaké je. Hlavně at je ono štastné. Třeba moje tchynka nebyla moc ráda, že jsem na amnio nešla (ačkoli teda nebyla tak netaktní, že by to příliš pitvala), ale já bych prostě už po tom 20.týdnu nemohla dítě zabít-a tak to já osobně vnímám. A moje kamarádka je ke všemu gynekolog, takže zase znám ty katastrofické scénáře po amnio.
Osobně mám vůči miminu dost výčitky. neb jsem na počátku zažívala celkem nervově vypjaté situace-tak kvůli tomu. Ale k okolí mám svědomí čisté. Stejně kdyby něco nebylo ok, bude to víceméně mezi mnou a miminem, popř manželem a starší dcerou.

Ale pokud bys cítila, že amnio je správné podstoupit, jdi. Fakt držím moc pěsti. Ony ty dnešní diagnostické možnosti jsou fajn, ale zase někdy je příliš možností k volbě na škodu, co?