Nedostávám se tak často do takovýchto situací, takže jsem ani netušila, že mám přímo hrůzu z výšek. Jen si vzpomínám, že jako dítě jsem mívala sny, kdy jsem někde na balkóně a upadne zábradlí a já se hrozně bojím. A teď v dospělosti zjišťuji, jak mi výšky nedělají dobře. Naši bydlí v paneláku v 11.patře, podívat se z okna za sklem mi tak moc nevadí, ale už mi vadí otevřené okno a měla bych problémy s balkónem. Moje mamka to nechápe a že prý bych si zvykla. Dnes jsme vyrazili s rodinou na výlet, na krásnou rozhlednu, šlo to až moc hladce, ale téměř u vrcholu jsem pocítila, jak se to trochu jakoby hýbe, v tu chvíli se mě zmocnil ten pocit strachu a už jsem nedokázala jít dál, byť jsem se zpočátku těšila na ten krásný výhled. Jen jsem se křečovitě držela zábradlí a musela jít pomalu dolů. Manžel s dětma už byli nahoře a mě ani nedělalo dobře pomyšlení, že jsou sami tak vysoko /hlavně malé děti, i když tam byli s manželem/. Znáte někdo taky tento pocit? Teď když tu sedím za pc, tak mi přijde až srandovní, jak hrozně jsem se v tu chvíli bála a proč jsem se nedokázala přemoci, ale v tu chvíli to prostě nešlo a bylo mi hrozně.