Přidat odpověď
Syn, který je prvňák, při jednom z našich rozhovorů smutně konstatoval, že nemá ve škole žádné kamarády. Trochu mě to udivilo, on je sice spíše introvert, ale alespoň o dvou dobrých kamarádech ve třídě ještě nedávno běžně mluvil. Dle jeho pocitů ho „odkopli,“ či „zradili.“ Mně přijde jako jeho největší problém, že všechny vztahy prožívá velmi hluboce a opravdově a má o kamarádství jakési ideální představy.
Abych trochu ilustrovala: syn se kamarádí s Honzíkem, ale nekamarádí se s Kubou. A Kuba vytáhne v družině nějakou super novou hračku a řekne Honzíkovi, že on si s ním hrát může, ale syn ne. A syn očekává, že Honzík řekne něco jako „když si s tebou nesmí hrát můj nejlepší kamarád, tak já si s tebou taky hrát nebudu.“ Realita je taková, že Hozník si ochotně běží hrát s Kubíkem a syn dospěje k názoru, že Honzík jeho kamarád ve skutečnosti není.
Máte také děti, které mají na kamarády vysoké nároky a z tohoto důvodu jich mají málo nebo mají pocit, že nemají žádné? A jak o tom s nimi mluvíte? Že je běžné, že vztahy jsou krátkodobé a přelétavé a že je mají stále brát jako kamarády? Nebo, že stačí když najde jednoho či dva dobré kamarády a víc jich mít nemusí?
Předchozí