Tak to ale fakt už moc možností nemáš, bohužel. Co jsi psala, zkoušíš všechno možné, takže buď dávat spát později n. vydržet. Mimochodem, pokud máš "nervy na pochodu" (což úplně chápu), tak ho rozhodně neuspíš, děti to cítí (já uspávala děti cca do roka nošením v náručí a zpíváním, většinou do 10 min. spaly, ale pokud jsem potřebovala za chviličku někam odejít a byla z toho trošku nervózní, uspávala jsem i půl hodiny).
U nás to funguje tak, že dáme dítě (po společném čtení, příp. zpívání a pod.) do ložnice a může tam mít malé světlo a hrát si, dokud se mu nechce spát (mladší usíná v naší ložnici, aby nerušila v dětském pokoji staršího, pak ji přenášíme) - získám tím čas pro sebe, neumím si představit, že bych uspávání strávila hodinu a půl, na to jsem fakt sobec.
V mezičase mezi uspáváním a tím "klidným hraním" vždycky bylo nějaké hloupé období, kdy děti nechtěly být samy v pokoji (v postýlce), takže jsme museli za nima několikrát (někdy mockrát) jít (asi je to cca ta Eastvillova metoda?), ale pro mě to bylo příjemnější, než tam trčet v kuse a zuřit. Většinou jsem si během té doby nemohla číst n. tak, na to nebyl klid, ale třeba jsem utřela prach, poklidila věci atd. a mezitím teda chodila utěšovat - děti nikdy nebrečely dýl než cca minutu v kuse, většinou ani to, na to taky nemám nervy.