Teda moje dítě, když bylo malý, patřilo do tý kategorie nesnesitelných, takže jsme do restaurací moc nechodili, protože i pro nás, pro okolí nemluvě, to byl adrenalinový zážitek. Anebo jsme si hodně vybírali. Ale taky jsme hodně cestovali a někdy nebylo zbytí. Nejhorší to bylo kolem jeho čtyř let - děcko s těžkým ADHD, co nevydrželo v klidu sedět na židli ani pět minut.
Takže jsme to vždycky řešili tak, abychom se tam moc nezdržovali - po objednání jeden drapnul dítě, vyběhl s ním ven a coural se s ním kolem hospody, pak ho ten druhej prozvonil, že je jídlo na stole, fofrem jsme se najedli, a zatímco jeden čekal na zaplacení, druhej už pádil s děckem ven. Osobní rekord máme ze zájezdní hospody v Kardašově Řečici, kde jsme to od objednání po zaplacení stihli za 18 minut.
A jednou jsme hrozně dlouho hledali restauraci v Českém Krumlově, byli jsme na výletě a padali jsme hlady. Ale bylo to v létě, všude mraky lidí, plno, nakonec jsme se vmáčkli do nějaké restauračky v centru, s malou zahrádkou, která tam měla nějakou houpačku a klouzačku v rohu. Ale nebylo to ideální, dítě se nedalo udržet v klidu, a hosty sice neobtěžovalo, ale i když jsem ho brzdila, furt se pletlo pod nohy číšníkovi, který toho měl v tý narvaný hospodě chudák plný brejle. Asi šestkrát jsem se mu omluvila a on byl fakt v pohodě, usmíval se na nás. Tak jsem mu při placení nechala stovku spropitnýho, za ztížený pracovní podmínky. A pamatuju si to dodneška a to už je to skoro deset let.
Chci tím říct, že si občas ty matky uvědomujou, že to dítě je problém, ale opravdu nemají jinou možnost. A tenkrát jsem na tom byla tak, že kdyby nám ten číšník vynadal nebo se na nás někdo utrhnul, tak jsem se asi rozbrečela.
Ono to postupně bylo lepší a lepší, a možná i díky tomu, že jsme do těch restaurací po důkladných přípravách čas od času chodili dál, se tam ten holomek teď chová víceméně jako příčetná lidská bytost.