Já jsem si jako malá takhle malý pokojík moc přála. Měla ho kamarádka (tedy s oknem) a já jí ho moc záviděla. Měla tam měkoučký koberec, palandu!!! – sen mého dětství, dole pod postelí stůl a oblečení a po volné stěně pokojíčky pro panenky a knížky.
Můj pokoj byl cca 16 metrů, byl tam odložený nepraktický stolek a nepohodlná křesílka, která se nikam nehodila a našim bylo líto je vyhodit, na zemi lino, protože se někde dočetli, že děti nemají mít koberec. Vyřazený stůl odněkud z kanceláře, takže zadarmo, ale hrozný.
Já mám ráda malé, útulné prostory, palandy, zákoutí. Myslím, že záleží hlavně na tom, jak se prostor zařídí.
Jinak v takto malém prostoru jsme měli v jednom našem bytě ložnici (tedy větší 2x 2,5 m) a hlavní prušvih byl, že dva lidi to přes noc strašně zadýchají, tak jsme museli větrat i v mrazech a ten co byl pod oknem byl pořád nemocný. To je opravdu pokoj pro jednoho. Když jsme tam nacpali ještě košík s mimčem, tak to byl jasný signál ke stěhování.