Trochu filozofie, já vím. Jsem na tom po psychické stránce teď docela špatně, ale není to deprese v pravém slova smyslu. Těžce snáším, že jsem nezaměstnaná, s minulým zaměstnavatelem jsem se rozešla ve zlém a pořád mám strach a je mi často úzko.Bojím se další práce, bojím se lidí, nejraději bych byla pořád zalezlá doma s nikým se mi nechce bavit. Nemám žádné velké plány do budoucna, žiju vlastně ze dne na den. Ano mám nějaké sny, ale připadá mi všechno tak absurdní a nesplnitelné. Bojím se, že se tahle situace jen tak nezmění. Do toho mě pořád něco bolí a já nevím, jestli to není zase jenom moje sugesce. Na podzim hodně bolela hlava, doktorka mě poslala na ct a eeg a nic se nenašlo. Pak mě začala bolet krční páteř a opět hlava, šla jsem zase za doktorkou, poslala mě na rehabilitace a dobrý. V posledních dnech mě zase pro změnu bolí břicho, mám ho nafouklé, ale není to nic nesnesitelného. O víkendu se k tomu přidal krk, je to takový divný pocit, jako kdyby mi tam něco uvízlo. Těžko se mi polyká. Nevím jestli mám jít zase za doktorkou. Bojím se, že už si asi bude klepat na čelo. Vůbec už nejsem schopná posoudit, co je jenom moje sugesce a co může být na návštěvu doktora. I když bych nejspíš potřebovala psychiatra, jak mi hrabe. Strašně se pozoruju a bojím se všeho. Sebe, nemocí, nové práce, lidí.