A k altruismu: Lidé mají vrozený sklon k altruismu, ale k altruismu skupinovému (tzv. biologický altruismus). Tento altruismus funguje v rámci skupiny, definované příbuzensky nebo pseudopříbuzensky (kulturně). Ten je udržován prostřednictvím odměňování těch, kteří se přidržují většinově sdílených norem, a trestání těch, kteří se jich nedrží.

To je extrémně důležité v případě konfliktu mezi skupinami. Konflikt obecně posiluje pocit vzájemnosti uvnitř skupiny. V praxi potom konfliktní situace obvykle posiluje altruistické chování většiny, ale za cenu symbolického nebo fyzického trestání určité menšiny (třeba snížení společenského postavení, vyobcování ze skupiny, majetkové potrestání, zabití...).

Altruismus ve své podstatě většinou není nezištný, i když se je tento výraz idealisticky vnímán jako opak sobectví. Ale není to tak. Altruistické chování v sobě nejčastěji nese něco zištného. V případě výše uvedeného altruistického trestání jde o navození pocitu uspokojení v příslušných mozkových centrech. Jiné formy altruistického chování v sobě zahrnují protislužbu ("teď já tobě, příště ty mně", případně "příště někdo jiný mně", nebo i "příště možná někdo jiný mně"), nebo zvýšení reputace.

Čistý altruismus jako opak sobectví je dost vzácný, pokud s ním nezaměňujeme skupinový biologický altruismus rozšířený na celé lidstvo (a potom zde znovu platí, že jeho základem je ono odměňování a trestání). Ten ryzí altruismus má ovšem také svůj biologický základ: lidé mají obecně sklon podceňovat výši své pomoci ostatním, a potom tedy například v závislosti na tom, jaké nároky mají na své vlastní pohodlí, dokáží rozšiřovat i míru ryzího altruistické chování vůči ostatním, aniž by očekávali protislužbu nebo nějakou jinou odměnu. Dokáží to vnímat tak, že je pomoc ostatním vlastně nic nestojí, nebo nic důležitého... Takových lidí je ovšem dost málo, hodně záleži na tom vlastním pohodlí.