Psychika má obrovský vliv. Po potratu jsem každý měsíc řešila plodné dny, sledovala se, hlídala příznaky těhotenství,... Bála jsem se každé další menstruace, to mi nejspíš rozhodilo cyklus, což snižovalo šanci na podchycení plodných dnů.

Vyřešila to až vážná událost ve vzdálenější rodině. Sice se nás to bezprostředně vlastně nedotýkalo, ale navštěvovali jsme hroutící se blízké příbuzné, utěšovali je a řešení těhotenských věcí jsme ten měsíc odsunuli na neurčito. Naprosto neočekávaně jsem konečně počala.

Zní to blbě, ale nesmíš se na to soustředit. Jenže pak se soustředíš na to, aby ses nesoustředila, což taky k ničemu nevede. Tak nějak přirozeně to nechat plavat prakticky nejde. U mě byla ta chyba, že jsem po potratu nenastoupila do práce. Pracovala jsem doma jako OSVČ, protože přeci stejně půjdu brzy na mateřskou. Kdybych chodila do zaměstnání, nepodřizovala to budoucímu miminu a zabavila se prací, tak by to možná šlo líp.