Tak na jméně dětí jsme se s mužem (potažmo otcem dětí) domlouvali, tak, jako činíme u všeho podstatného. Při chystání se na druhou dceru jsme se domlouvali dokonce i se starší dcerou - bylo jí 9 let, takže byla už docela velká....
U první dcery jsem já pravila, že mám vytoužené jméno Eliška (po jedné známé, která na mne v cca 18 letech udělala velice silný dojem, neboť žila se svou postiženou dcerou, kterou odmítla - za socíku něco navídaného - dát do ústavu a starala se o ni sama) a manžel, zatížený na české královny ihned souhlasil.
U druhé dcery padaly různé nápady. Nejprve nás nadchlo jméno Dagmar. Pak jsme ho ale opustili - bylo to chvíli po svatbě D. Veškrnové a V. Havlem a my se obávali, že by si lidé mysleli, že je to na "počest" nové první dámy....
Pak muž chtěl Blanku, kterou já jsem zamítla, neboť se mi toto jméno nelíbilo, já navrhla Kristýnu, kterou zase odmítl muž. Pak jsme se shodli na Aničce, ovšem když se 14 dní před mým termínam narodila Anička sousedce přes chodbu, zamítli jsme ho - neboť jsme malé město a tak bylo jasné, že si holky budou spolu hrát a dvoře, pak budou spolu v MŠ, pak v ZŠ a tak. Tehdy padl návrh na Anežku a tu taky máme.