nj, vzpomínám si jak jsem ZÁVIĎELA manželovi právě tu závodku - že prostě 1) přijde k hotovému (mě to stálo úsilí něco uklohnit, vařit jsem moc neuměla), 2) vybere si z nabídky (jí si vybírala mezi máslem a kečupem co zbyly v lednici, nebo suchou houskou kterou jsem se týrala kvůli kojení - jakou já měla chuť na čerstvý chleba!), 3) nají se v klidu (já s řevem), 4) jí pohodlně oběma rukama (já jednou hojdala dítě a dlabala lžící z misky), 5) u jídla si popovídá s dospělými a třeba se i zasměje (já poslouchala imrvére tak akorát mrčení mimina) 6) nádobí po něm umejou (mě to tam akorát nadělalo čurbes který jsem opět neměla čas sklidit).
No objednala jsem si obědy z blízké restaurace (měli to s rozvážkou za slušnou cenu okolo 50Kč tenkrát před 8 lety), takže mi v půl dvanácté přistál na prahu jídlonosič se skoro teplým obědem, to bylo blaho (a navíc jsem mohla prohodit jednu dvě věty s tím milým starým pánem, co s jídlem ke mě vyběhl do prvního patra, pořád se usmíval, díky za to).
No a pak když jsem se aklimatizovala (hm, ženy jste nějaké dobré, já se z poporodního "deliria" probrala tak po 6 měsících), tak už se to trošku utřepalo, i vařtit jsem se naučila, i nakupovat dopředu a tak. Dneska mi to přijde taaaak dávno.... ale chápu každého, koho taková situace odrovná.
Tak se zakladatelko neboj, to přejde, zatím vymysli řešení které zvládnete vy jako rodina (ty či manžel navařit večer, ty si něco objednat, manžel se nají v práci atd.).