U nás byla na tohle kádr babička .

Za jejích mladých časů byla tloušťka znamením blahobytu, takže:

a) cizí "tlusťochy" litovala, že to mají rodový, od štítné žlázy, z léků atd. a o kuličkoidní sousedce říkala, že je pěkná (ve smyslu naducaná), ale bez pejorativního přídechu (naučili jsme se to za ta léta kritizování naprosto přesně rozeznávat), chválila jakékoliv vykrmené dětičky atd.

b) zato domácí "tlouštíky" častovala i před svědky slovy, ze kterých nejjemnějším bylo ZKRMENÝ. Doslova proslulou se stala její okřídlená věta "Já ti to neberu, ale nezdá se ti, že moc jíš?" (vyřčeno X-krát před rodinou, návštěvou, naprosto cizími lidmi).

Sestřenice v pubertě měla 60 kg na výšku cca 170 cm a větší pozadí i popředí, jinak štíhlá, přesto se i ona stala terčem tvrdé kritiky. Po pár dnech u babičky pro ni museli přijet rodiče a pak už tam jezdila jenom z donucení, maximálně jednou do roka a to ještě na otočku.

Babičce postupně domlouvaly všechny její děti, dokonce se domácích "tlouštíků" zastávaly i návštěvy, které se stávaly svědky těchto ponižujících výstupů, ale marně. Pořád si vedla svou a až do poslední chvíle byla nepřiměřeně kritická.

Díky ní máme my, všechna vnoučata, opravdu "nádherné" vzpomínky na dětství u babičky. Jezdili jsme tam naštěstí jenom na prázdniny - v případě trvalého bydlení by určitě z nějakého vnoučete byl anorektik nebo bulimik. Dodneška, když se sejdeme, nedáme ani jako dnes už dospělí dohromady ani jednu jedinou pozitivní vzpomínku na ni, bohužel...

Jinak v současnosti mně osobně občas někdo z rodiny okomentuje účes, ale já to beru jako výzvu, jak příště překvapit ještě větší extravagancí .