Přidat odpověď
Tak už mě to postihlo taky. Před pár dny jsem jí na to přišel. Prý to začalo asi před třičtvrtě rokem a před půl rokem to našla sílu ukončit. Důvodem prý byly pocity smutku a osamocení, když jsem byl pryč. Tady přiznávám (i jí) svůj díl: práce už nějakou dobu mimo domov, takže s rodinou převážně jen o víkendech. Ty její pocity byly jen v náznacích, jež jsem na dálku nevnímal. V té době se totiž dokončoval dům, takže jsme komunikovali hlavně v praktické rovině.
Říká, že to s ním bylo po všech stránkách tak krásné, že ho uvnitř pořád strašně miluje a ničeho nelituje. Vyhodit jsem ji nedokázal, máme čtyři děti. Kvůli nim zůstává, ale protože v tom pořád strašně lítá, obávám se buď recidívy, nebo úplného odchodu, nebo postupně obojího. Ironií osudu to přišlo přesně v době, kdy jse si podstatně zkrátil úvazek, abych se mohl víc věnovat rodině. V zásadě ji mám pořád rád a za sebe jsem jí nabídl všechny kroky, abychom se pokusili to překonat. Je to u ní ale otázka emocí, kde veškeré argumenty selhávají.
Odpustit jí nemůžu hlavně to, že když v té krizi byla, tak než aby mi to přímo řekla, hledala pomoc jinde. Myslím, že to bylo i tím, že poslední roky trávila tolik času na různých diskuzních fórech, že to udělala skoro automaticky.
Žádnou pomoc zvenku nečekám, jen jsem se z toho pořeboval vykecat. Takže díky za pozornost i za případné reakce! H.F.
Předchozí