málokterý zaměstnanec si dokáže představit nemít vůbec žádnou dovolenou, pracovat za míň, než je minimální mzda, mít nejistou každoměsíční výplatu apod.

To je riziko, které na sebe jako OSVČ beru dobrovolně - výměnou za to, že můžu pracovat, když je to pro mě možné (v mém případě v noci, když děti spí. Jako matka 4 malých dětí jsem nezaměstnatelná - jako OSVČ se ale dokážu uživit, aniž bych parazitovala na sociálních dávkách a pomoci od státu. Jako OSVČ neberu, ale dávám. Ne tolik, jak kdybch byla zaměstnanec, to je pravda - jenže já nebudu zaměstnanec ještě minimálně 10 let (technicky to prostě od dětí nepůjde), takže bych 10 let visela státu na krku. Takhle od něj nechci nic a ještě trochu dávám.

Co je pro nás - pardon, pro stát - lepsí?