Právě tady mám hromadu věcí na vyfocení a hození na MMB. Zbytek už je na charitě. A je mi tak smutno, že je mi až fyzicky špatně. Děti máme tři, vždycky jsme plánovali čtyři. Ale už jsme rozhodnutí, že další fakt ne. Jsou chvíle, kdy jsem ráda, že spíme celou noc, užíváme si dovolenou, že všechny děti už je možné dát k babičce na hlídání... Ale pak to na mě sedne a zase fňukám.
Mometálně mám naději na místo, jaké jsem vždycky chtěla - v mém oboru, celkem slušně placené. A místo abych se radovala, tak si zoufám.
Vím, že to přejde, ale s koncem RD to na mě padá.