Slova "formalita" a "formální" se někdy vnímají jako ze zásady špatná, podobně jako například slova "konformní" a "sobecké". Jenže když učím děti, aby nahlas a s úsměvem zdravily, učím je tím konformnímu jednání. Pokud moje žena říká, že spokojená maminka rovná se spokojené dítě, a v rámci toho si dělá také čas pro sebe, místo aby veškerý svůj čas věnovala pouze dětem, jedná samozřejmě sobecky.

Podobně i formality jsou běžnou a nutnou součástí našich životů, většinou jako symbolické zdůraznění nebo stvrzení platnosti něčeho. Formalitou je podání ruky na znamení dohody i podpis prezidenta, který znamená, že proces jmenování proběhl předepsaným způsobem.

Profesory nejmenují jednotlivé vysoké školy, jde o natolik prestižní titul, že je jeho udělování sjednoceno v rámci celého státu. Vlastní řízení je na vysokých školách, prezident je pak svým podpisem stvrzuje. Pokud nemá informaci, že řízení neproběhlo, jak má, tak má prostě podepsat a hotovo. V tomhle případě jsem si osobně zcela jist, že vysoká škola podmínky splnila, nemá důvod sama sebe a svou pověst nijak špinit, Putna není žádná politická tlačenka a nenapadá mne jiný důvod. Habilitace není jednoduchý, formální proces, je vícestupňový a hlídaný řadou osob nezávislých na sobě.

Jestli má stát fungovat, je nutná základní důvěra mezi institucemi. Prezident dal najevo, že nedůvěřuje institucím Univerzity Karlovy. Šíření neopodstatněné nedůvěry odshora by se bohužel mohlo začít projevovat taky směrem dolů, když to přeženu, stejně tak by mi mohla paní na poště odmítnout vydat zásilku s tím, že to není jen taková formalita a že ji nezajímá, že já příslušné formality splnil (tj. prokázal totožnost), a pokud se mi to nelíbí, ať se obrátím na soud.