Vendy, vydrž.

My jsme cvičili už od porodnice asi 10 dnů před propuštěním, tj. od nějakých 2 kilo. Už tam mi sestra rehabilitační vysvětlila, že hlavně nemám to miminko litovat, že pak pláče o to víc, že ho naopak mám chválit a povzbuzovat.
Právě to, že je v "blbé" poloze a nutí se z ní dostat, je to, co podporuje zapojení těch správných svalových skupin. A že u toho pláče je normální, mimina pláčou kvůli všemu... Chce to rituál a pak zklidnění - tj. přebalit, svléknout, přenést na cvičící stůl, odcvičit, pomazlit, nakojit. Já u toho teda taky mluvila pořád: "ˇˇSikulka jsi, krásně ti to jde, zabereme, snaž se, do toho... ještě pět,čtyři... hotovo" apod.

Cvičili jsme teda asi 15 měsíců, doma už neplakal tak od 3 měsíců, až jsem si říkala, jestli to nedělám blbě, ale na kontrolách mě vždycky řekla, že dobře... Sestře řval, mě pak doma ne.

Taky jsme cvičili sami, muž to taky hůř snášel (ty proplakané začátky). Jinak nám do toho naštěstí nikdo nekecal.