nevím. Mně vadilo (a vadí dodnes), že mě rodiče nevzali na pohřeb mého dědy a babičky (bylo mi asi 5 let). Ale znala jsem je jen trochu.
Na pohřbu jsem byla poprvé asi v 8 letech - mému dědovi, se kterým jsme i bydleli. Všechny pohřby jsou pro mě "nudné", nepřijde mi na tom nic k pláči a vadí mi lidé plačící "na povel". Tím nechci říct, že by mi to nebylo líto, že dotyčný zemřel. Jen to prostě beru jako fakt a součást života. Ani po smrti svého táty jsem neuronila slzu. Spíš mne jeho smrt štve.