No jo, zdá, jenže asi nemám chuť a sílu s tím něco dělat. Obdivuju všechny maminky, které si dokážou na porodním sále něco vybojovat (a vlastně tím bojují i za nás ostatní, takže nejen obdiv, ale i dík) - mně se fakt zoufale nechtělo se s nima hádat, chtěla jsem si prostě rodit a nic víc. Takže taková "drobnost", jako jestli věří tomu, jak rodím... Ale vadí mně to, protože to na mě dělá dojem, že já pro ně nejsu člověk, kterej funguje nějakým originálním (netvrdím, že zrovna nejlepším, ale dostatečně dobrým) způsobem, ale jenom položka, kterou je třeba "zpracovat". Pak mají dvě možnosti - protože, jak známo, takhle se prostě nerodí (každej ví, že kontrakce musejí být pravidelné, musejí se zesilovat, musejí se zkracovat intervaly mezi nimi, a taky každej ví, jak dlouho to má správně trvat), tak buď musejí opravit mě (něco mně píchnout, někde mě naříznout...) nebo aspoň ty údaje. Tak to ať jsou to radši ty písmenka než já.
Ale smutný to teda fakt je :-(. A taky je mně smutno z toho, že já sama to nevidím optimističtěji.

Žaba