Hájkovu štvavou nenávist ani přepjatost ambiciózního, ale málo úspěšného politika Vyvadila nemá mnoho smyslu komentovat. Stojí však podle mne za přibližení, co asi stálo v pozadí Putnova nyní proslulého transparentu o katolických buznách zdravících Ladislava Bátoru.

Ladislav Bátora je příkladem člověka, který je hrdý na to, že bílým heterosexuálním středostavovským křesťanem mužského pohlaví, pokládá to za jakousi zásluhu a dělá z toho závazné měřítko. Pro takového člověka jsou homosexuálové opravdu jen „buzny“, které lze přehlížet, pokud mlčí a nevylézají na veřejnost, ale kteří nezapadají do jeho představy společnosti a kteří tam také nepatří, pokud snad svou homosexualitu neskrývají, případně „neléčí“ nebo nezkusí přebít manželstvím.

Mám rád jemný humor a dodneška vidím v Mirkovi Dušínovi vzor. Nejsem ale příznivcem jemných a laskavých narážek ve chvíli střetu s někým ze zásady netolerantním. Protože to nefunguje, narazí to jenom na hroší kůži. A na hroší kůži hrubá záplata. Tehdy, když se ta demonstrace konala, jsem Putnovi v duchu zatleskal, protože vůči lidem typu Bátory jsou možné dva přístupy: buď přistoupit na jejich vnějškovou uhlazenost, a tím se nechat zatlačit do kouta, nebo zareagovat přímo na tu špínu uvnitř.

Jestliže pilíři a měřítky křesťanství jsou víra, naděje a láska, přičemž láska – a opravdu teď nemám na mysli žádný dvojsmysl – je ta nejdůležitější, tak Bátorovi či Hájkovi láska opravdu chybí. Víru asi mají (otázkou je, zda víru v Boha), naději možná také (otázkou je, zda ve spasení či v co). Putna v sobě lásku, co vím, má. Tolik k hanlivým komentářům na jeho adresu ve smyslu „vydává se za katolíka“, „údajný katolík“ apod.