Naše za dva měsíce tříletá dcera nemluví (jen pár slovíček mimozemšťanštinou). Což není hlavní problém, opožděný vývoj řeči je pravděpodobně způsoben i tím, že od jejího jednoho roku žijeme v zahraničí, takže to mě nedeprimuje a trénujeme a trénujeme. Určitý posun k lepšímu vidím (začala se o mluvení zajímat, těší ji, když nějaké slovo poznám, vzteká se, když něco nepochopím, u „Komáři se ženili“ se mnou zpívá „bzum,bzum“).

Ale! Zásadnější problém s ní máme ten, že nereaguje. Slyší, vnímá, ale žije si ve svém světě. Reaguje jen, když se jí chce, jinak neskutečně ignoruje. Když trénujeme nějaká ta slůvka, která ji baví (barvy, tvary, čísla, písmenka, zvířátka), tak na žádost vše jmenuje. Ale když se jí zeptám: máš hlad?, chceš čůrat?, kde tě to bolí? jak bylo ve školce? (zde se chodí od 2,5 roku), tak ani nezavrtí hlavou, ani nemrkne, ani nehlesne, ani neukáže, prostě žádná odezva.
Její potřeby řeším odhadem a režimem – pravidelné jídlo, pití, čůrání (nočník si donese jen, když chce kakat, jinak když zapomenu nebo nestihnu nějakou čůr-pauzu, tak to pustí do plíny) - prostě se jí zeptám, když nereaguje a je čas na jídlo, pití, čůrání, tak se o ni postarám. „Néé“ říct umí, když něco důrazně nechce.

Při hraní si často vystačí sama, naopak, když jí nabízím aktivity, jako malování, čtení,…, tak u toho se mnou vydrží jen pár minut, jakože ji zaujalo něco nového, ale po chvíli zase odběhne. Což mi vyhovuje (ne ta roztěkanost a nesoustředěnost, ale samostatnost), mám ještě půlroční dceru, ale i přesto na tu starší pořád mluvím, aby se necítila „vyřazená“. Mladší dceru má ráda, mazlí se s ní, pusinkuje, mučánkuje, ale na druhou stranu, když si chce hrát sama a ta mladší se jí dotkne, tak starší hned ucukává, chce mít svůj prostor.

Stejně tak se prý chová ve školce. Vždycky děti zbožňovala – když k nám někdo přišel na návštěvu, když se někde venku s dětmi potkala (tady na hřištích moc děti nebývají, do jeslí chodí snad hned po šestinedělí, takže venku bývá pusto-prázdno), měla radost, byla velice společenská, beze strachů. Nástup do školky proběhl také bez problémů – žádné breky, radost, odhaduji, že i těšení se. Ale sedávají prý na židličkách v kruhu a jak jsou vedle sebe natěsnaní, tak to se jí nelíbí a sedne si radši na zem doprostřed.
Nutno podotknout, že tohle mi tedy zrovna vůbec nevadí, když se jí něco takového nelíbí, tak jí bezdůvodně nenutím, aby to dělala, takže poněkud volnější výchovu doma má, ale co nesmí a musí to ne/dělá a pokud neposlechne, tak většinou na zvýšený hlas/okřiknutí/tytyty zareaguje. Někdy samozřejmě ne a to, když se to nahromadí, tak si zařvu.
Což učitelka nemůže a je z toho dceřina ignorování mnohem nešťastnější než já. Protože já aspoň odhadnu, co dceři vadí, když se začne kvůli něčemu vztekat, kdežto učitelka zatím ne, navíc nemá od mé dcery tu „zpětnou vazbu“, tak mi teď nabídla, že zařídí nějakého odborníka, který by nám poradil. Nebráním se tomu, jsem pro, ale mám z toho těžkou hlavu, tak proto jsem tu napsala takový sáhodlouhý elaborát, jestli to někdo z vás měl podobně.

(Myslím, že se jedná o její formu „období vzdoru“, ale tu ignoraci jsem u ní poprvé zaregistrovala už v jejím jednom roce, kdy jsem se bála, že je hluchá, protože nereagovala ani na oslovení. U foniatra jsme nebyly, asi se pro jistotu objednáme, ale myslím, že se sluchem nic nemá, protože když si hraje s iPadem, má tam aplikaci na rozpoznávání zvuků zvířátek a i když má zvuk tišší, tak reaguje okamžitě.)

Tak pokud jste dočetly, maminky, až sem, tak mě prosím potěšte nebo ještě víc vyděste :o(
Díky moc.