Přidat odpověď
"Nad maličkostmi je samozřejmě lépe mávnout rukou, ale pokud někomu vadí zápach a případně naléhání zapáchajícího na návštěvu, už to nemusí být maličkost."
Tohle je naprosto individuální. Podíváš-li se ale na věc očima spásy, skutečně to maličkost je. A jde v životě člověka o něco jiného, než jeho spásu? Překáží snad upocený zápach vstupu do nebe? Já rozumím tomu, že někomu to může být nepříjemné, ale takový člověk řeší svoje pocity a ne pomoc druhému. Už jsem tu zmiňovala, že v naší společnosti je deodorant normou. Ale kdo takové normy vytváří? Lidé, kterým jde především o vzhled a pocity nebo lidé, kteří dbají především na jiné věci a to povrchní pro ně nemá takovou hodnotu? Můžeme snad říci, že druhá skupina lidí je podřadnější? Kromě deodorantu je také dneska už docela "normou" mít psa. Zvláštní je, že lidem nesmrdí pes, ale jiný člověk. Mě teda psi smrdí daleko víc. Možná bych je mohla pokárat, že by měli vydržet vykoupaní a voňaví a neválet se hned v hnoji a chcíplotinách, co najdou po lese. Možná by pes, jako největší přítel člověka, pochopil, že mi prostě smrdí a dal si příště říct. Ale je to jeho přirozenost. Přirozeností člověka je, že se potí. Někdo více, někdo méně. Navíc už u miminek můžeš pozorovat, že některé vydrží v zašpiněných plenách dlouho a ani nehlesne a některé jiné si učůrne a spustí a chce být v suchu. Prostě každý člověk má jiné potřeby, návyky, normy. My máme na výběr. Buď budeme respektovat jeho přirozenost nebo budeme více prosazovat svoje pocity a normy. Není v tom ale pokora, nýbrž pýcha. Ta nás nutí sdělit druhému člověku to, co my považujeme za správné, co nám by vyhovovalo, co prostě ten druhý dělá podle našeho názoru špatně a kde by se měl změnit.
Předchozí