Lízo, on je asi rozdíl, jestli matka má jen poruchu a tudíž i náhled, nebo jí ještě k něčemu ta neschopnost dítěte slouží.

Když matka ví, že má poruchu a že to není dobře, tak s tím bojuje.

Pokud tím chce něčeho u dítěte dosáhnout, poruchu asi mít vůbec nemusí, ale v dítěti jí vyvolá.


Můžu se zeptat, jak dosáhneš u klientů toho, aby se dokázali od rodiče separovat, když je třeba rodič vydírá, podporuje v pravém opaku, to velké dítě si vůbec nevěří, že něco zvládne?

Podle mě totiž silné povahy se ohnout nedají, začnou rodiči vzdorovat nejpozději v pubertě. U slabých povah stačí dostatečně dlouhý vliv toho rodiče a dítě je v háji.
Prostě si nedovedu představit, co s takovým, který se bez rodiče v podstatě bojí a nic neumí. Jak tohle může v dospělosti překonat?