Určitě to přispěje k naší mezinárodní pověsti, která má za posledních deset let charakteristiky typu zvláštní, nepředvídatelná, nevypočitatelná apod. A k té pověsti patří i povědomí o tom, že se do české zahraniční politiky často přenášejí vnitropolitické třenice, v zahraničí občas obtížně srozumitelné, místo aby se stát snažil navenek mluvit jedním hlasem.

Nestandardní řešení to je (naposledy to bylo použito v případě Kosova, uznaného vládou, kde však prezident odmítl podepsat jmenovací dekret dvěma po sobě následujícím velvyslancům). Pokud půjde o víc případu, tím víc nestandardní to bude - takové řešení se obvykle používá jako reakce na situaci v přijímajícím státě (v Srbsku, dokud trvaly sankce OSN, řídil v 90. letech ambasádu chargé d´affaires, tuším jeden čas to bylo i v Bělorusku).

Standardním případem naopak je, že chargé d´affaires řídí ambasádu, kde není rezidentní velvyslanec (tj. velvyslanec je akreditován pro více zemí, v jedné trvale sídlí a do zbylých pouze zajíždí). V takových případech je chargé d´affaires někdy brán na stejné úrovni jako velvyslanec, někdy na nižší, záleží na situaci.

Každopádně v praxi se to asi moc neprojeví, myslím, že přijímající země (resp. jejich diplomatický protokol, který to bude zprostředkovávat dál) budou dotyčné vnímat jako velvyslance, prostě proto, že máme vzájemné styky na úrovni velvyslanectví, ve formě rezidentních velvyslanectví, a budou k nim tudíž přistupovat formálně jako k zastupujícím velvyslancům - osobám, které nejsou formálně velvylanci, ale řídí ambasádu po dobu, kdy není formálně jmenován velvyslanec (což se děje např. při nečekaném úmrtí nebo rezignace ze zdravotních důvodů velvyslance apod.). Ale myslet si budou svoje.