To, že na sebe děti nežárlí, není vůbec jenom tím, že to prostě rodiče zvládli...děti mají prostě různé vlastnosti , podle mě stačí, když se prostě nezabijou (taky ty tendence občas byly). Děti mám čtyři ve dvou vlnách, navíc dva o hooodně mladší sourozence a další děti v rodině, žárlili tak porůznu....
Ty dvě starší děti, co si taky dřív nemohly přijít na jméno, se teď v dospělosti mají rády a každý týden se navštěvují, pomáhají si a rozumí si...brácha na sestru žárlí dote´d a ona mu ustupuje...ale tak nějak skrytě...naše menší děti už jsou taky celkem OK...ale úplně moje zásluha to není.
prostě si to spolu ěnjak vyřešili...a opravdu -pokud si neubližují, neřeším to...vstupuji do toho jen málo...pozoruju...
když byli menší, víc mě to mrzelo, pak jsem to přestala řešit. A spravilo se to nějak samo od sebe...ale nikdy nezmizelo.
Fakt to není (jen) na rodičích , není třeba z toho mít pocity viny nebo selhání. Ale taky sjem občas mívala...