Trochu pozor, možná, že i to "nemá nohy" a agresivita spolu volně souvisí. Víděl jsem dost rodičů, kteří se při pěším přesunu podřizují dětem (zastavují, kdykoli zastaví dítě, berou je na záda či do náručí při prvním zakňourání, stále jim domlouvají, že se jít musí, nebo se rovnou doprošují, anebo se zlobí, hubují, a přesto čekají a čekají). Jenže cíl, směr i tempo pochodu určuje rodič. Rodič samozřejmě musí brát ohled na dítě, jeho potřeby, jeho stav, musí ho povzbudit (a nejlepší povzbuzení pro dítě je cesta bez překvapení - předem říct, kam se jde, a průběžně říkat, co bude) a musí ho podle potřeby i nést, aspoň kousek, ale to podstatné zkrátka určuje rodič. Viděl jsem nemálo rodin, kde to určují děti.

A mám za to, že to není zrovna zdravé pro vzájemné vztahy. Dítě si tak vštěpuje, že rodič se řídí jeho pokyny, že rodič se točí podle jeho nálad.

A někdy také dítě takto napodobuje mladšího sourozence, předstírá infantilní chování v naději, že se k němu budou rodiče chovat jako k mladšímu sourozenci (v jeho očích třeba oblíbenějšímu, nebo zkrátka konkurentovi).