Řeknu jednou. Vysvětlím.
Podruhé řeknu a zeptám se, čemu nerozuměl. Případně dovysvětlím (pokud starší a mazanější prevítek už vymyslí, čemu že to nerozuměl - přišlo ve vyšším věku).
Řeknu potřetí a plácnu. Bez rozčilování (které je cílem prevítkova konání, neb není nic srandovnější, než vytočená matka...). Odvedu prevítka do jeho pokoje s větou, že až bude vědět, jak se chovat, může přijít.
Prevítek se dostaví obratem a hrne se ke gauči. Koukne po mně a už šteluje nožky na stůl. Ale co to? Ono to nejde (neb krkavčí matka v okamžiku odvedení prevítka do jeho pokoje odtáhla stůl tak daleko, kam prevítkovy tříleté nožky nedostačují). Prevítek se sune na kraj gaučíku a natahuje nohy, jak jen to jde. Následně spadne z gauče, natluče si prdku a s pláčem přijde. Chudáčka polituji a chlácholím. A nechápavě se ptám, jak že se to stalo, že spadl z gauče.
Ó santa simplicata - on mi prevítek naprosto nevinně praví, že nějak nemohl dosáhnout na ten stůl, tak se posunul a upadl.

Jinak záznam rozhovoru a konání mého prevítka č. 2 z jeho cca 3,5 roku věku

Důležité jsou 3 věci:
1)Zachovat klid
2)Splnit, co slíbím (pokud řeknu "Ještě jednou tam ty nohy dáš, půjdeš do svého pokoje", tak to musím uskutečnit.) Ergo kladívko - co nemohu splnit, nevyslovím!
3)Pravidla jsou nastavena jednoznačně a tudíž vždy stejně (např. u nás bylo upozornění - napomenutí - trest).