Dcera měla židli v koutě, kam byla odvelena, nemilosrdně po páchání takových blbin. Například když se rozčílila, a bouchala pěstí do stolu, nebo když něco vztekem zničila. Nechala sem jí tam zírat do zdi, dokud se nepřišla omluvit se slibem, že už to neudělá.
Zdá se to jako blbost, ale fungovalo to perfektně. Pak když něco udělala, vzápětí řekla "já vím, kout" a šla si tam dobrovolně sednout. Tohle udělala ještě párkrát, a pak byl klid.
Kdyby neseděla dobrovolně v koutě, zavřela bych ji v pokoji.