Ty máš dvojče od mého syna?
Taky mi to dělá, taky mi rupají nervy. Pomáhá jedině to, co tu bylo řečeno - přerušit činnost (zabavit ho něčím jiným). Ale to taky není jednoduché, protože to už prokoukl a snaží se provokovat dál. Anebo začne něčím provokovat, když zrovna spěcháme (má se oblékat, tak si slipy narazí na hlavu apod). Skončí to plácnutím, řevem až afektem. Když ho odvedu do pokojíčku, tak z něj uteče zpátky ke mně a chce "pochovat". Když ho v pokojíčku zamknu, tak mlátí do dveří tak, že se bojím, že je rozbije (skleněná výplň, takže ho nezamykám).
Snažím se, aby měl pevné hranice, nechám ho řvát. Když mě bouchne, plácnu ho přes ruku. Když se vzteká až moc, otřu mu obličej mokrou studenou žínkou, což funguje. No a přežívám a čekám, až z toho vyroste...
Uklidňuje mě, že starší byl (a je) taky provokatérem (s hromadou dalších problémů), není to výchovou, starší je aspík. Mladší nemá vyloženě autistické rysy, ale dost se staršímu podobá (bráchové se nezapřou
).
To, že mám takové děti, jsem prostě vzala. Pro někoho jsou to nevychovaní spratci, miluju je takové, jaké jsou
. Moje děti prostě nejdou "vychovat", jen se pořád snažím jejich chování nějak usměrnit