Jinak já mám tendenci taky "vysvobozovat" děti od nepříjemnejch emocí, tj. od jejich vzteku, frustrace, zklamání atd.

Ale není to dobrý. Oni si to potřebujou prožít až do konce, takže se snažím oprostit od toho, že chci, aby byla pohoda. Protože stejně nebude. Chvilku budou v klidu a začnou zas, asi to do toho konce prostě potřebujou dotáhnout.

(A maj výdrž, syn odmítne sundat si boty, tak ho nechám sedět v předsíni. Je schopnej sedět tam klidně hodinu, vztekle něco pořvávat a přitom omatlat a oslintat všechny skleněný dveře a zrcadla, a že jich tam je. Jako že taková udička na další výchovný zásah. Jak přežiju jeho pubertu, nevím.)