Štěpánko, některý postoje by v rámci profese podle mě přehodnotit měl.

Dám příklad ze svojí práce: domácí násilí, týraný ženy. Typicky pětkrát, desetkrát vyhledají odbornou pomoc, něco nakousnou, ale leknou se a vrátí se zpátky k násilníkovi, než po šesté, jedenácté konečně dotáhnou svůj odchod od něj do zdárného konce (a některé taky nedotáhnou). Kolegové, kteří mají tendenci zjednodušeně tvrdit, že si za to můžou samy a dělá jim to dobře a stejně nemá cenu jim pomáhat, protože stejně zase odtáhnou za tou svojí mlátičkou, by s nimi neměli pracovat - tento jejich postoj přímo narušuje jejich schopnost jim pomoct. Pokud chtějí být schopni s nimi pracovat, musí ho změnit.

Podobně to vnímám s šikanou. To je hodně psychologická záležitost, hodně o moci a strachu a skupinové dynamice, učitel se toho asi ve své profesní přípravě o tomhle moc nedozví, ale nic to nemění na tom, že pokud budu vnímat svědky násilí na jedinci, kteří sami mají hrůzu z toho vystoupit z mlčícího davu a ukázat na agresora, jako zbabělce, nemůžu s tím kolektivem pracovat, protože můj přístup k těm lidem mi to sám o sobě znemožňuje.
Umožní mi možná tak tu policejní represi. Jenže ta to ve skutečnosti neřeší.