Je to strašně složité a nejsem schopná přečíst celou diskusi, ale jednoznačně se mi nelíbí snaha učitelů dotlačit děti ke "kolektivnímu přiznání" - to je podle mě řešení, na kterém se teor. děti můžou dohodnout, ale nikdo je k tomu nemůže tlačit, pokud je jasné, že "to" udělal jeden n. několik málo děti. Učitelé by přeci měli dělat všechno pro to, aby se viníci přiznali sami, případně někdy i na to, aby "viníka" oznámili ostatní, pokud jde o něco hodně podstatného.
Tady panuje tak úžasná hrůza ze "žalování", až mě to trochu děsí, teda. Pokud někdo něco rozbije a není schopen se přiznat, co je tak hrozivého na tom, že to teda "řekne" někdo jiný? Vím, že to není jednoduché, ale prostě pokud "nikdo nikdy nic neřekne" (v podmínkách, kdy snad viníkovi nehrozí nepřiměřené tresty, prostě jen má nést odpovědnost za své chování) a všichni na to spoléhají, tak to jen vede k podporování různých "problematických" jedinců a "sociálně patologických jevů", ne?