Dojanko, no to je pak těžký. Buď jí to postav jako hotovou věc a prostě jí to oznam, bez diskuse, jedeme k doktorovi, a neřeš fobie z hospitalizace a podobný věci, nebo se připrav na to, že to lepší nebude a do rána to těžko samo nějakým zázrakem odezní.
Můj táta je taky zázrak, pokud jde o nadšení z akutní lékařské péče, ale když měl onehdy arytmii, prostě jsem se s ním nebavila a oznámila jsem mu, že jedem a že mu to oznamuju, že se ho na nic neptám. Byla jsem poměrně asertivní, takže po chvíli to vzdal, oblíkl se a jeli jsme.
Mimochodem právě do ÚVN, mám s ní dobrou zkušenost.