Plánovala jsem vždycky...jen tak zhruba, v obrysech. A stejnak jsem to neuhlídala...protože většina hodnotí vlastnosti toho druhého podle těch svých. Třeba na mě zaútočilo během krušných chvilek pár lidí z mé blízkosti a podezírali mě z něčeho, co bych nikdy neudělala...strašlivě mě to mrzelo, říkala jsem si, jak na takoé oslivé podezření vůbec mohli přijít....až pak jsem přišla na to, proč mě podezírali...ty věci totiž dělali oni sami, takže jim to přišlo známé...já to nedělala, takže jsem nepodezírala ani je , určité věci mě ani nenapadly. Paradox.

plánovat je nutné, do určité míry, jinak by se nedalo fyzicky a prakticky žít...ale člověk se prostě musí nějak přizpůsobovat nastalým situacím...a teoreticky, pokud chce něco očekávat, má očekávat vše (dobré i zlé)...i když na všechno člověk být připraven ani nemůže...já už si kolikrát říkala, že jsem prožila tolik věcí, že mě snad nemůže ani nic překvapit, žádná nová situace..tak určitě může....například jsem ještě nezažila být milenkou ŽM....