To je ale individuální, je to v lidech. Mojí kamarádce se třeba zdá zoufalý, že s dcerou řeším otázky ohledně smrti. Jenomže ona se ptá. Proberem všechny možnosti, co může být po smrti, i s možností, že nebude nic. Dcera je skleslá, smrt je jí celkově líto, "a to bude smutný, až umřeš." A já řeknu: "Doufám, že bude."
Oproti tomu třeba moje tchýně nechtěla svojí dceři v jejích devíti letech přiznat, že jí umřela rybička, a tak s očima navrch hlavy sháněla za každou cenu stejnou, aby to dceři nebylo líto.

Někteří lidi nedokážou ani vysvětlit dětem, jak se narodily, a tak vytvářejí mýty o "semínku, co vyklíčilo z lásky", nemůžeš od nich potom čekat, že se k něčemu dalšímu postaví reálně.

Neříkám dceři, že lidi sou hodní, a musíme je mít všechny rádi, fakt ne. Ví o zlých lidech, ví i o zlých matkách a o dětech, který nejsou šťastný. ví o dětech, který žijí v bídě, nedávno jsem jí ukazovala fotoseriál a tom, kde spí děti v různých částech světa.

Ona ty fakta vezme, jak to leží a běží. Prostě to tak je, nemám důvod vymýšlet bludy. Ven jí samotnou nepustím, tady to prostě není možný, a taky ví dobře proč. Tady děcka samy po venku ani neběhají, takže nemá žádný pnutí to vyžadovat.